Tak to jsem já...
Je to už něco přes 18 let co jsem poprvé spatřila denní světlo, přesněji 21.4 1990 v Táboře něco okolo desáté hodiny ranní. Byli mi čtyři roky, když jsem onemocněla cukrovkou 1. typu a na tento den si pamatuji naprosto přesně i když je to tak dávno.
Dnes už je samozřejmě vše jinak. Nejsem už tak bezmocná jako jsem byla dřív. Byla jsem malé dítě, které nevědělo co tato nemoc obnáší, ještě jsem z toho neměla rozum.
Člověk se zkrátka s touto nemocí musí naučit žít.
Pokud se to ovšem nenaučí, nemůže žít v normální společnosti. Já jsem se to naučila, tedy aspoň si to myslím.
Určila jsem si svoje pravidla jak přežít, řekla bych, že nejsou nejlepší, ale jsem prostě taková.
Spoustu věcí bych podle pravidel, která bych měla dodržovat, nesměla. Když si ovšem na všechny ty věci, které nesmím vzpomenu, asi by to pro mě nebyl ten život, který prožívám dnes. Spoustu lidí může říct, že si života nevážím, ale já za sebe mohu říct, že ŽIJU...
Za posledních pár let jsem zjistila, že jsem šíleně tvrdohlavá a někdy i trochu najivní. Čekám od života a od lidí příliš a to je právě ta moje největší chyba. Ve svém životě jsem toho zažila mnoho i když na to možná nevypadám. Přes všechny moje problémy, jsem ale šťastná. Mám kolem sebe spoustu skvělích lidí, kteří mě dokáží v tomto světě držet nad vodou. Někteří mi pomaloučku začínají házet klacky pod nohy, jiní zas mi podávají pomocnou ruku.
Chtěla jsem všem, kteří jsou kolem mně, poděkovat, že se na mě ještě nevykašlali.
Tak dík pa Dianka